HABIBI...........

yla jednou jedna princezna, která byla velmi krásná. Seděla na zlatém trůně, měla zlaté šaty, na černých loknách zlatou korunu a usilovně přemýšlela. To vám pro ni byla těžká a neobvyklá práce. Ačkoliv měla na čele položený ukazováček a v tom zamyšlení seděla ponořena dlouho, předlouho, napadnout jí nechtělo nic. Když ji ani třetího dne nepřišla žádná myšlenka, zavolala si vrchní dvorní ceremoniářku a prosila ji, aby jí při tom přemýšlení pomohla. Tak ty dvě seděly další dva dny, seděly tři dny – ale žádný nápad nepřichvátal. Tak povolaly všechny dvorní dámy, aby se k nim sesedly a při přemýšlení jim pomáhaly. Avšak ani tyto nic chytrého nenapadlo.


amotný král se uvolil k tomu, že si přiložil ukazováček k čelu a přemýšlel a přemýšlel. Nakonec přemýšlel celý královský dvůr a od toho usilovného myšlení sedla na všechny taková únava, že král musel jmenovat vrchního dvorního zavírače papulí, který pak dvořanům pomáhal pří zívání. Za osm dní byl vrchní dvorní zavírač papulí od těžké práce tak nemocen, že musel odejít na půlroční dovolenou. A na jeho místo jmenoval král tři nové úředníky: jednoho vrchního dvorního papuluzavíracího radu, jednoho dvorního zavírače papulí a jednoho obyčejného držhubu pro čeleď. Tak jalo přemýšlet celé království, ale bohužel to bylo k ničemu, žádný nápad ne a ne přijít. Nikdo více nepromluvil, všichni tím neustálým přemýšlením úplně oněměli a přemýšleli, přemýšleli a přemýšleli.


en kuchtička Líza nepřemýšlela. Celé dny se smála a k tomu si ještě zpívala. Když bylo nyní na zámku kvůli tomu usilovnému přemýšlení takové ticho, dolehl Lízin zpěv až ke královskému trůnu. A protože se pan král při všem tom přemýšlení v hloubi srdce řádně nudil, poručil, aby mu tu zpěvačku přivedli, živou či mrtvou, před královský trůn. Kuchtička se objevila, očistila si ruce o zástěru, udělala pukrle a řekla: „Dobrý den, pane králi, nechal jste mne zavolat, rychle mi řekněte, co ode mne chcete, nemám mnoho času. Jinak mi uteče mléko z hrnce. Od té doby co jsou vrchní kuchař, kuchaři a kuchtíci zaměstnáni přemýšlením, jsem v kuchyni sama a mám fůru práce.“ Král vlídně kývnul: „A ty nepřemýšlíš, Lízo?“ „Ne, pane králi, na to nemám čas. Mě napadá mnohé samo od sebe, takže na myšlenku čekat nepotřebuji. Naopak, já musím být pilná a pracovitá, nemohu svůj čas zabíjet přemýšlením.“


akmile tohle Líza řekla, stála před ní najednou princezna. „Říkáš, že ti nápady chodí jen tak, milé dítě? To by bylo vskutku výtečné. Nám i přes všechno to snažení nepřichází ani jediná myšlenka, tak nám řekni svoje nápady.“ „Nejvznešenější a nejkrásnější princezno, když vás tak vidím, napadá mne jen jediné. Je to zvláštní, že se s naší princeznou ještě neoženil žádný královský princ.“ Tu princezna radostně zatleskala rukama a volala: „Kuchtičko Lízo! Ty jsi ta nejchytřejší v celém království. Koukej, teď vím určitě, že tohle je ten nápad, na který jsem stále čekala a na který jsem tak dlouho myslela. Tvůj nápad se mi líbí! Budu o něm další týden přemýšlet a ty mi s tím pomůžeš!“ „Ne, ne,“ řekla Líza přátelsky, ale rozhodně: „To raději dělat nebudeme. Při přemýšlení, které trvá tři týdny, člověka nic chytrého nenapadne. Mně napadá něco jiného. Moje máma vždy říká „krásné věci musí na světlo Boží, jinak se žádný kupec nenajde“, a tak je to i s mladou dívkou, zvláště je-li princezna. Krásné princezny musejí být uvedeny do světa a pak se začnou slétat princové jako včely. Uspořádejte velký bál a pozvěte všechny prince z okolí.“ Princezna byla celá zkoprnělá z takové záplavy myšlenek a udělala vše, co jí Lízinka poradila.


a bál přijeli princové tlustí i tencí, krásní i oškliví, mladí i staří, chudí i bohatí, hrbatí i urostlí, mezi nimi i jeden pěvec, který byl přesvědčen, že získá princezninu ruku. Ale ona si ho nevyvolila, neboť nebyl přítel přemýšlení. V princezniných očích našli zalíbení tři jiní princové, a to zalíbení bylo tak velké, že se nemohla rozhodnout, kterého si má mezi nimi vybrat, neboť se jí líbili všichni tři. Tady byla dobrá rada drahá. Všichni tři se s princeznou Trinou oženit nemohli. Co dělat? Dlouho, dlouho stál celý královský dvůr v zamyšlení okolo princeznina trůnu, před kterým klečeli ti tři princové. Kuchtička Líza, která byla díky svým chytrým radám jmenována vrchní dvorní rádkyní, nad celou věcí kroutila hlavou. „Tři princové,“ zamumlala si pod fousy : „to je moc. Já bych věděla hned, který se mi líbí nejvíc.“ Princezna zpozorovala, že Lízu zase něco napadlo, a řekla jí: „Vrchní dvorní rádkyně, kuchtičko Lízo, chci se s tebou o něčem poradit, žádám tě o tajnou rozmluvu.“


bě odešly za dveře a potichu tam spolu rozprávěly. Pak přišla princezna Trina s rozzářeným obličejem zpět do sálu, posadila se na trůn, popostrčila si korunu doprava a začala: „Milí princové, vy se mi líbíte všichni tři a já se dnes nedokážu rozhodnout, kterého z vás si mam vyvolit. Vydejte do věta a najděte mi to nejkrásnější, největší a nejvzácnější, co má země nabízí, a to mi přivezte. Toho, jehož dárky se mi budou nejvíce líbit, si vezmu za manžela a bude se mnou v radosti a vznešenosti vládnout celé říši.“ S takovým rozhodnutím byli ti tři princové spokojeni. Opustili královský dvůr, aby princezně našli to nejkrásnější, největší a nejvzácnější, co se ve světě dá najít.


rinc Jubb jel přes šíré moře do dalekých zemí. Chtěl vystoupit na nejvyšší horu a kámen z jejího vrcholu položit princezně k nohám. Putoval Indií, divoká zvěř, tygři a jedovatí hadi usilovali o jeho život. Častokrát musel svádět životu nebezpečné souboje. Ale pln odvahy putoval dál, všemu nebezpečí a smrtelnému strachu navzdory. Po několikadenním šplhání v pustině hor, putování přes burácející horské potoky, přes příkré skalní stěny, které ostře čněly do výše, vystoupal princ Jubb konečně na vrchol hory. Tu jeho srdce zavýsklo a všechna uplynulá námaha byla zapomenuta. Jako nějaký bájný rek stál princ na vrcholu a shlížel na svět hluboko pod ním. Šťastný a veselý vzal kámen, který byl na samém vrcholku a zvolal: „Ty, hrote této hory, jsi to nejvyšší, co se tu na světě dá nalézt, ty mi získáš srdce překrásné princezny.“


yní začal princ Jubb sestupovat, ale cestu mu uzavřela strašlivá sněhová vánice. Laviny padaly s hukotem do údolí. Ten kámen, který princ nesl, se stával stále těžším a těžším, dál ho dokázal vléci jen s největší námahou. Tu našeho prince opustila odvaha. K smrti unavený ulehnul k odpočinku, ten kámen si dal pod hlavu a usnul. Tu se objevili duchové té hory, trpaslíci, odnesli unaveného poutníka do blankytně modré ledové jeskyně Ledové královny. Když se princ Jubb probudil, do očí mu zářilo modré světlo ze stěn jeskyně. Bylo tak čarovně krásné, že se toho pohledu nemohl nasytit. Stěny byly ze třpytivého a zářícího křišťálu, poseté ledovými květy. O takové nádheře se princi Jubbovi nikdy ani nesnilo. Tu do jeskyně vstoupila Ledová královna: „Odkud pocházíš, cizinče? Ještě nikdy do mé říše nevstoupil člověk. Ty jsi přišel nepozván a nevolán, nyní jsi v moci mého kouzla a už nikdy nesmíš odejít pryč.“ Ale princ Jubb to ani nechtěl. Vzpomínky na předešlý život se z jeho mysli úplně vytratily. Ledová královna byla krásná tak, jak by si žádný člověk nepředstavil, a ona se do prince Jubba zamilovala, a tak od této chvíle žili oba v modré ledové jeskyni v radosti a blaženosti; tam daleko, předaleko v Himalájských horách.


ruhý královský syn, princ Niki, se vydal na moře. Myslil si: „Krásné ženy milují šperky a co je krásnější a vzácnější než šňůra perel?“ Proto se chtěl sám ponořit do mořské hloubky a vylovit odtud bílé třpytící se perly. Princ Niki už našel mnoho krásných zářivých perel, ale ty nejkrásnější a největší ještě čekaly na své vylovení. Žádná se mu zatím nezdála dost krásná a drahocenná pro princeznu Trinu. Když se opět ponořil, tu uviděl na mořském dně uprostřed korálového útesu obrovskou perlorodku. Princ kráčel k útesu, avšak útočící mořští netvoři mu zabránili vstoupit. Strašlivý kraken a neforemné ryby, obrovští krabové ozbrojeni dlouhými klepety, mořské hvězdice a prastaří úhoři mu uzavřeli cestu. Nejdivočeji si počínal mečoun, který ho chtěl proklát svým dlouhým mečem, který mu vyrůstal na hlavě,. Ale mladý princ neztratil odvahu. Svým kordem srazil mečounovi hlavu i s jeho mečem.


u z růžového korálového útesu zazněla sladká hudba. Objevily se pestrobarevné medúzy, vznášely se kolem větviček korálových stromů jako vznešené barevné květy. V modravé hloubce rozkvetly mořské lilie a rozzářily se purpurové a zlaté mořské houby. Mořské nestvůry zmizely. V kočáře z mušlí, taženém delfíny, přijela mořská panna. A tou byl princ Niki zajat a nechal si to věru rád líbit, neboť byla překrásná. Už nikdy princ Niki nezatoužil po slunečním světle. V modravé mořské hlubině žil v růžovém korálovém útesu jako manžel mořské panny. A už dávno zapomněl, že ho jednou princezna Trina poslala hledat do světa to nejkrásnější, to nejvyšší a nejvzácnější, co země nosí.


en princ Nulpe zůstal ve vlasti. Každý den chtěl vytáhnout do světa, aby hledal to nejkrásnější, ale když na to pomyslel, tu ho nikdy nenapadlo, co je vlastně na tomto světě to nejkrásnější a nejvzácnější. Tak seděl v hlubokém zamyšlení na svém zámku a dříve než by se byl nadál, přišel onen den, kdy měl s ostatními princi předstoupit před překrásnou královskou dceru. Nic nenašel – nic – zcela nic a přišel s prázdnýma rukama. V poledne měla být volba královského manžela.


e vší nádheře na trůně seděli král i princezna Trina. A kuchtička Lízinka, nyní vrchní tajná radová s titulem Její Excelence a řádem Zelených ratolestí se třemi kordíky, stála na stupních trůnu. Princ Nulpe přišel už ráno kolem osmé hodiny. Netrpělivě čekali na dva zbývající prince. Bylo jedenáct hodin. Nikdo nepřicházel. Heroldové troubili z věže do celé země, aby prince, kdyby tito zabloudili, přivedli opět na správnou cestu k zámku. A bylo dvanáct hodin a nikdo nepřicházel. A králův žaludek si teskně povzdychl, neboť si vzpomněl na oběd. Tu pravila kuchtička Líza, která rovněž pocítila hlad: „Déle na prince čekat nemůžeme. Volba musí začít.“ To mluvila všem z duše.


rinc Nulpe předstoupil s hlubokou úklonou před trůn. Stál tam sám a nepřinesl nic, zcela nic. Král se zeptal: „Vítám tě, princi Nulpe, pověz nám, copak jsi ve světě našel nejkrásnějšího a nejlepšího? Můžeš nám to ukázat?“ Princ Nulpe byl rozpačitý. Přešlapoval na místě a drbal se na nose. Neměl nic a nic také nevěděl. Hledajíc nějakou záchranu, pohlédl do obličeje kuchtičky Lízy a pak si vydechnul úlevou, neboť tato k němu zašeptala: „To nejkrásnější a nejvznešenější na světě je přece princezna Trina.“ A princ Nulpe to s upřímným zanícením nahlas a zřetelně opakoval: „To nejkrásnější a nejvznešenější na světě je princezna Trina.“


o vyslechla princezna s úžasem, ale když ostatní princové nepřišli, a princ Nulpe její úkol vlastně splnil, tak byla svatba.


á bych si přál, aby nás tam také pozvali. Neboť to muselo být velmi veselé. Vyprávěla mi o tom Její Excelence Kuchtička Líza, s kterou jsem se již dříve spřátelil.